Španělská šumivá vína odrážejí jihoevropskou náturu

Zatímco my si dáme „bohemku“ při slavnostních příležitosti a máme pocit čehosi výjimečného, španělská šumivá vína jsou často je důkazem radosti ze života. „Španělé jsou boží. Pijí víno a neopíjejí se. Jasně, že to má své výjimky, nikdo nejsme dokonalý, ale bylo to právě Španělsko, kde jsem se naučil pít víno k jídlu,“ vzpomínám nadšeně na svou poslední španělskou cestu.

 

Aby bylo jasno, nejsem vášnivý piják, který pije co teče, ale umím si jak jídlo, tak víno vychutnat. A obojí je ve Španělsku, zejména na vesnicích skvělé. Přišlo mi, že kouzlo tamní kuchyně je strašně jednoduché a vlastně uplatnitelné kdekoli. Základních ingrediencí nemusí být moc, ale musí být kvalitní. Třeba šunka a víno. Nutno dodat, že ani nemusí být drahé, protože často velkou část ceny tvoří značka. Známe to od aut po trička, od foťáků po hodinky. Speciálně příklad s hodinkami mě baví, protože hodinky za dva tisíce i dvě stě tisíc ukazují naprosto tentýž čas.

 

U vína, a to i u toho šumivého, je to trochu složitější, protože čas je skutečně jen jeden, ale chutí je milion a odrůd vín stovky. Jenže i tady se to dá zjednodušit na rovnici chutná – nechutná, a osobně bych k tomu dodal ještě, zdali je mi ráno svěže či nikoliv.

 

Španělsko a víno je kapitola sama pro sebe. Nikomu nepřijde divné dát si skleničku po obědě, protože řídit můžete s 0,5 promile alkoholu v krvi. A pokud řídíte vůz veřejné dopravy, tak smíte mít jen 0,3 promile. Něco, co je u nás naprosto nemyslitelné. Jenže Španělé mají umění pít, nikoliv se opít, vybroušené takřka do dokonalosti. Otevřou si láhev nejen k obědu, ale i při setkání s přáteli. A aby došlo na španělské šumivé víno, nemusí jít o žádnou extra událost, jakou je svatba či narození potomka. Prostě se jen rádi potkali. Už to je důvod sáhnout po „bublinkách“.

 

Španělé mají obrovskou výhodu v tom, že jejich geografické poloha jim umožňuje vytvořit hodně dobrá červená vína plná slunce a chuti (čímž skutečně myslím plnou chuť, která se u nás dosahuje jen opravdu těžko), stejně tak jako svěží bílá. V případě šumivých vín jde opravdu, a to se snažím nepřehánět, o osvěžující pocit, zejména po parném dni na jihu země.

 

Ze španělským vínem mám spojenou jednu historku, která souvisí s opicí. Nikoliv ale se stavem u nás běžně zvaným kocovina, ale se skutečnou opicí. Makakem. Nějaký turista nechal stát kelímek s červeným vínem na okraji cesty u Gibraltarské skály a zdejší nenechaví makaci se jí hned zmocnili. Bylo poledne, vedro jak v peci a já doufal, že se mi podaří sledovat, jak rychle opička získá „opičku. Měl jsem štěstí. Víno jí chutnalo, což už jen tenhle fakt sám o sobě mě překvapil, a makak nezmizel někde mimo můj záběr. Abych vás dlouho nenapínal, trvalo to necelou půlhodinku, co jsem u ní zaznamenal viditelné motání a zpomalené pohyby. Upřímně by mě zajímalo, jak moc si intoxikaci uvědomovala. Jenže i mě už bylo vedro a tak jsem pozorování vzdal.

 

Případným kritikům ze strany geografické přesnosti rovnou přiznávám, že byť píšu o opicích ve Španělsku tak vím, že Gibraltarská skála patří Velké Británii. A malý tip nakonec. Pokud chcete ochutnat něco opravdu španělského, jde si (nejlépe v Barceloně nebo Tarragone) víno zvané cava. Jde o šumivé španělské víno s označením původu. Prý ho ve Španělsku zavedl Joseph Raventóz, který se s ním potkal ve francouzském Champagne. Dokonce trval na tom, že se má vyrábět ze stejných odrůd, což se ale naštěstí už nedodržuje. Naštěstí proto, že místní mají vlastní skvělé odrůdy ideálně přizpůsobené tamním klimatickým podmínkám. A abych nezapomněl, byť to někomu může znít divně. Vykašlete se na jahody a dejte si k tomu pravou, v průvanu sušenou šunku.